William Shakespeare: SONET #2

SONET #2

 

Až jednou oblehne čtyřicet zim tvé skráně
a tvoji hladkou tvář zbrázdí jak rádlo zemi,
až jednou v bědný cár se změní nečekaně
skvělý šat mládí, teď obdivovaný všemi,
a někdo zeptá se, co je z těch vzácných darů,
z těch vzácných pokladů tvých mladých šťastných dnů,
bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru
říci, že zapadly jako tvé oči v tmu.

William Shakespeare: SONET #1

SONET #1

 

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál;
ty ale, zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty
a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho –
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!