Až jednou oblehne čtyřicet zim tvé skráně
a tvoji hladkou tvář zbrázdí jak rádlo zemi,
až jednou v bědný cár se změní nečekaně
skvělý šat mládí, teď obdivovaný všemi,
a někdo zeptá se, co je z těch vzácných darů,
z těch vzácných pokladů tvých mladých šťastných dnů,
bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru
říci, že zapadly jako tvé oči v tmu.
Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál;
ty ale, zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty
a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho –
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
A nadovšetko vďačný som Ti, Pane,
nadovšetko
a napriek všetkému
za účasť na zázraku
od brehov Ničoho medzi to Neslýchané
na čo niet ľudských slov
a ani nebudú.
Je bytím v zakrivení Času, ako oblúk;
je pohľadom, ktorý upierame na líniu,
prvotnú a pôvodnú:
na pupočnú šnúru, ktorá spája loď s bytosťami,
s dieťaťom, ktorým sme kedysi, v zárodku tejto cesty, boli.