25 marca 2021

PAPEŽ FRANTIŠEK: Potrat nikdy není odpovědí, kterou ženy a rodiny hledají.

Nikdy nelze eliminovat lidský život, ani si pronajímat nájemného vraha, aby se vyřešil problém.
 
O žádné lidské bytosti nikdy nelze tvrdit, že její život nestojí za to, aby byl žit.
 
Když žena zjistí, že čeká dítě, okamžitě v ní procitne hluboký smysl pro mysterium. Rostoucí vědomí této přítomnosti proniká celým jejím bytím a činí z ní matku. Mezi ní a dítětem vzápětí vzniká zkřížený dialog, který věda označuje jako cross-talk. Je to intenzivní vztah mezi dvěma lidskými bytostmi, které spolu komunikují již od prvních okamžiků početí, aby se usnadnilo vzájemné přizpůsobování, jak postupně maličký roste a vyvíjí se.
 
© Iva Štrbová-Jarošová: Ako v nebi
 
Moderní prenatální diagnostika dokáže již v prvních týdnech života objevit malformace a patologie, které mohou někdy vážně ohrožovat život dítěte a zneklidňovat ženu. Avšak nikdo, ani sami lékaři často nemohou vědět, jaký bude další vývoj.
 
Jednu věc však medicína přece dobře ví, že totiž děti, které již od mateřského lůna vykazují nějakou patologii, jsou maličtí pacienti, které lze nezřídka vyléčit a redukovat onu diferenci mezi diagnostickými a terapeutickými možnostmi, která je dlouhé roky jednou z příčin dobrovolných potratů a neposkytnutí poporodní péče dětem s těžkými patologiemi. Fetální medicína a prenatální hospice dosahují překvapivých výsledků a poskytují podstatnou pomoc rodinám, jež přijímají narození nemocného dítěte.
 
Prenatální péče humanizuje medicínu, protože podporuje odpovědný vztah k nemocnému dítěti, které zdravotníci i rodina doprovázejí společně.
 
To všechno se jeví nezbytné zejména ve vztahu k dětem, které jsou za nynější úrovně vědeckých poznatků odsuzovány k smrti ihned či nedlouho po porodu. Mohlo by se zdát, že péče o ně představuje pouze další náklady a utrpení rodičů. Vnímavý pohled však dovede odhalit autentický význam tohoto úsilí, směřujícího k dovršení lásky v dotyčné rodině. Péče o tyto děti rodičům pomáhá přijmout zármutek nejen jako ztrátu, nýbrž jako etapu společné cesty. Ono dítě tak v jejich životě navždy zůstane a mohou jej mít rádi. Častokrát i jen chvíle, kdy maminka může své dítě chovat v náručí, zanechává nezapomenutelnou stopu v jejím srdci. A – dovolte mi to říci – cítí se realizována. Cítí se matkou.
 
Dnešní vládnoucí kultura tento přístup nepodporuje. Na sociální úrovni vedou obavy a nevraživý postoj k postižením často k žádosti o potrat, která bývá chápána jako „prevence“.
 
Avšak učení církve je v tomto bodě jasné. Lidský život je posvátný a nezcizitelný a používání prenatální diagnózy za účelem selekce je třeba rezolutně odmítat, poněvadž je výrazem nelidské eugenické mentality, která rodinám odnímá možnost přijmout, obejmout a milovat jejich nejslabší děti. Někdy slýcháme: „Vy katolíci jste proti potratům, to je problém vaší víry“. Ne! Je to přednáboženský problém. Nepřikládejme víře něco, co jí nepřísluší. Je to lidský problém. Pomohou nám to pochopit dvě otázky. Za prvé: je dovoleno eliminovat lidský život, aby se vyřešil problém? Za druhé: je dovoleno pronajmout si nájemného vraha? Odpověď je na vás. To je ten bod. Nezabíhat do náboženského, pokud jde o to, co je lidské. Není to dovoleno. Nikdy nelze eliminovat lidský život, ani si pronajímat nájemného vraha, aby se vyřešil problém.
 
© Iva Štrbová-Jarošová: Pramínek živé vody
 
Potrat nikdy není odpovědí, kterou ženy a rodiny hledají. Jsou to spíše strach z nemoci a osamocenost, jež způsobují váhání rodičů. Nelze popřít, že existují praktické, lidské i duchovní těžkosti, ale právě proto je naléhavě zapotřebí podporovat ty, kdo přijímají nemocné děti, cílenější pastorací. Je zapotřebí vytvářet laskavé prostory, místa a sítě, kam se mohou páry obracet, a věnovat jim čas.
 
Myslím na příběh, o kterém jsem slyšel ve své jiné diecézi. Jedna patnáctiletá dívka s Downovým syndromem otěhotněla a její rodiče šli k soudci, aby si vyžádali povolení k potratu. Soudce byl seriózní člověk, který si věc prostudoval a řekl, že chce mluvit s onou dívkou. Rodiče mu řekli, že je přece Down a nic nechápe. Přesto si ji nechal přivést. Když ji přivedli, zeptal se jí, zda ví, co se s ní děje. »Jsem nemocná« - řekla. Ano... a jakou máš nemoc? »Řekli mi, že mám v sobě živočicha, který mi požírá žaludek, a proto musím jít na operaci.« Soudce jí však řekl: Ty v sobě ale nemáš červa, který požírá žaludek. Víš, co tam máš? Dítě! Dívenka vzdychla úžasem a řekla: »To je krásné!«. Soudce potrat neschválil, protože matka dítě chtěla. Uplynul čas, narodila se holčička, která vyrostla, vystudovala a stala se advokátkou. Když po letech poznala svůj životní příběh, každý rok v den svých narozenin volala onomu soudci, aby mu poděkovala. Soudce mezitím zemřel a ona se stala státní zástupkyní.
 
Děkuji všem, kteří pomáhají ženám v jejich specifických těžkostech. A děkuji zvláště vám rodinám, maminkám a tatínkům, kteří jste přijali křehký život a nyní jste oporou a pomocí i ostatním rodinám. Slovo křehkost zdůrazňuji, protože maminky a ženy jsou odbornice na poli křehkosti a přijetí křehkého života. Svědectví vaší lásky je darem pro svět. Žehnám vám a nosím vás ve svojí modlitbě. A prosím vás modlete se za mne.
 
 
 
 
Myšlenky papeže Františka ze setkání s účastníky mezinárodního sympozia porodníků a pediatrů Yes to Life! pořádaného vatikánským úřadem pro laiky, rodinu a život a italskou Nadací Srdce v jedné kapce. Tématem byla péče o riziková těhotenství a předčasně narozené děti. Papež pronesl proslov 25. května 2019.
 
 
 
 
Text skrátil a upravil Miro Ščibrany
Iniciatíva IDE O ŽIVOT


Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára